Žánr romantasy, kombinující romantiku a fantasy, zažívá obrovský boom. Série jako „Touha“ („Crave“) od Tracy Wolff okupují přední příčky bestsellerů, zatímco fanoušci na sociálních sítích dychtivě diskutují o dalších vydáních. Za tímto úspěchem se však skrývá kontroverze, která nyní míří před soud. Lynne Freeman, autorka nepublikovaného rukopisu „Blue Moon Rising“, obviňuje Wolff z plagiátorství. Podobností mezi jejich příběhy je podle ní tolik, že by to nemohla být náhoda.
Osobní inspirace nebo okopírované nápady?
Freeman dokončila svůj román „Blue Moon Rising“ v roce 2010. Příběh sleduje Annu, teenagerku, která se po tragické nehodě rodičů stěhuje ze San Diega na Aljašku. Zde se zaplétá s paranormálním světem a odhaluje své vlastní magické schopnosti. Když Freeman objevila sérii „Crave“, zůstala šokovaná. Hrdinka Grace se sice ocitá v chladné akademii na severu USA, ale paralely mezi oběma příběhy jsou podle Freeman do očí bijící.
Freeman tvrdí, že některé detaily v „Crave“ jsou inspirovány jejími osobními zkušenostmi. Například scéna s malým letadlem letícím nad aljašskou krajinou připomíná její vzpomínky na lety s dědečkem, který byl pilotem. Navíc sbírka gargoylů, která hraje důležitou roli v knize Wolff, odkazuje na Freemaninu vlastní vášeň. Tvrdí, že tak specifické detaily nemohly být pouhou náhodou.
Tropy a klišé: Proč je hranice mezi inspirací a plagiátorstvím tak tenká
Romantasy jako žánr stojí na tropech, tedy opakujících se prvcích, které definují příběhy. Hrdinka, která odhalí tajemné schopnosti, láska mezi člověkem a nadpřirozenou bytostí nebo dramatický boj dobra se zlem – to vše je v tomto žánru běžné. Právě tato standardizace však komplikuje ochranu autorských práv. Jak Freeman, tak Wolff tvrdí, že jejich příběhy vycházejí z osobních zkušeností. Freeman například poukazuje na smutek a ztrátu, které ji inspirovaly při psaní, zatímco Wolff tvrdí, že její hrdinka Grace čerpá z jejích vlastních životních zkušeností a humoru.
Právní bitva, která může změnit pravidla hry
Freeman podala žalobu na Wolff, její agentku Emily Sylvan Kim, nakladatelství Entangled a dokonce i Universal Studios, které má práva na filmovou adaptaci „Crave“. Ačkoli žalovaná strana popírá, že by kdy viděla rukopis „Blue Moon Rising“, Freeman se opírá o množství podobností, které podle ní nelze ignorovat. Některé detaily, jako zapečetění schopností hlavní hrdinky speciálním rituálem, jsou až příliš konkrétní, aby šlo jen o náhodu.
Právní odborníci však varují, že podobnosti založené na tropech nemusí být dostatečným důkazem. Právní doktrína „scènes à faire“ tvrdí, že standardní prvky žánru nejsou autorsky chráněné, a spor se tak soustředí na unikátní zpracování těchto prvků.
Co tento spor znamená pro budoucnost romantasy?
Sociální sítě, jako je TikTok, pomáhají autorům romantasy oslovit specifické publikum díky hashtagům jako #EnemiesToLovers nebo #SlowBurn. Tento trend ale zároveň zvyšuje riziko konfliktů, protože příběhy mohou snadno sklouznout k podobnosti.
Romantasy však i přes tuto kontroverzi zůstává fenoménem. Žánr přitahuje čtenáře svou emotivností a propojením známých klišé s moderním stylem vyprávění. Ať už právní spor mezi Freeman a Wolff dopadne jakkoli, jedno je jisté – otázka originality a ochrany duševního vlastnictví bude pro literární svět ještě dlouho aktuální.
